Z historie jílovského muzea

Jílovské muzeum je příspěvkovou organizací Středočeského kraje. Sídlí v areálu domu Mince, který je prohlášen od roku 1958 za kulturní památku. Ve středověku zde sídlil královský horní úřad a dům vlastnil na krátkou dobu alchymista Edward Kelley. Prošel složitým stavebním vývojem.

Ve druhé pol. 19. století v budově město zřídilo školu, která zde fungovala do roku 1958, kdy budovu získalo muzeum ke svému trvalému užívání. V letech 1977–1986 proběhla generální rekonstrukce budovy a adaptace prostor pro muzejnické účely. V této podobě s malými úpravami slouží dodnes.

Muzeum spravuje také naučnou stezku Jílovské zlaté doly, která vede z centra města ke zlatonosným štolám, které jsou taktéž ve správě muzea.

jilove

Prvopočátky „muzejnictví“ na Jílovsku můžeme datovat do roku 1865, kdy místní právník Emanuel Koliha vydal knihu o historii Jílového s názvem „Jílové, královské zlatohorní město“, která velice zaujala Leopolda Čiháka, pozdějšího zakladatele a prvního správce městského muzea a vyvolala u něj vášnivý zájem o historii svého městečka. V sedmdesátých letech 19. století našel Leopold Čihák první předměty, které se později spolu s dalšími staly základem městské muzejní sbírky. Sbírka tehdy čítala něco přes 400 trojrozměrných předmětů a několik set listin. Stalo se tak 28. prosince 1891, kdy městské zastupitelstvo přijalo sbírky od L . Čiháka, vyhradilo jim jednu malou místnost v domě Mince a vydalo provolání o sběru památek pro muzeum. Pouhé čtyři roky po založení se muzeum výrazně zúčastnilo Národopisné výstavy českoslovanské, kde prezentovalo jak zapůjčené exponáty, tak předměty z muzejních sbírek týkající se historie Jílového a okolí. Leopold Čihák vedl a spravoval městské muzeum úspěšně až do své smrti v roce 1915.

Po tomto roce, až do roku 1930, kdy se angažovaným občanům ze Spolku rodáků města Jílového podařilo založit Spolek okresního muzea, správa muzea upadala. 24. ledna 1931 převzal Spolek správu sbírek od města a z muzea se stalo muzeum okresní pro tehdejší jílovský okres, který byl zřízen v roce 1849. Předsedou muzejního spolku se stal Václav Čihák, syn Leopolda Čiháka. O sbírky se staral další syn Leopolda, Jan.

svetnickaxV roce 1950 byl Spolek rozpuštěn a sbírky se staly opět městským majetkem. Od tohoto roku se muzeum nazývá Okresní vlastivědné muzeum a funguje díky dobrovolníkům, kteří se výrazně angažovali již od založení Spolku: Olze Barvířové, Janu Skrétovi (vnuk L. Čiháka a předseda Spolku rodáků města Jílového), jílovskému faráři Stanislavu Gabrielovi, Václavu Kopeckému (kronikář města) a dalším. Muzeum se začíná více specializovat na zlato díky snaze o obnovu těžby zlata v okolí Jílového a stává se „Muzeem těžby a zpracování zlata na Jílovsku“.

V roce 1962 byl zvolen první oficiální ředitel, pan Miloš Zárybnický. V tu dobu se již muzeum nachází v uvolněném domě Mince na náměstí a začíná se plánovat generální rekonstrukce prostor. Sbírky muzea a muzejní budova mění majitele z města na Okresní národní výbor Praha-západ a ten v roce 1978 změní název muzea na „Okresní muzeum s působností v okrese Praha-západ se specializací na zlato v České republice“. K 1. lednu 1991 se mění název ještě jednou na „Regionální muzeum se specializací na zlato v ČR“. Od 1. ledna 2003 je muzeum příspěvkovou organizací Středočeského kraje. Podle zápisů z Valné hromady Spolku pro okresní muzeum z roku 1941 vyplývá, že v muzeu již v této době fungovalo několik samostatných sbírek pod svými správci z řad dobrovolníků: muzejní knihovna, fotografie, přírodopis, archeologie a numizmatika, tisky, hodiny a drobné nástroje, hornictví a jako poslední sbírka výstřižků.


V současné době se muzeum specializuje se zejména na těžbu a zpracování zlata, kterému je věnována nejrozsáhlejší ze stálých expozic. Další expozice se věnují například historii benediktinského kláštera na Ostrově u Davle nebo oblíbenému místnímu fenoménu, trampingu v Posázaví. Provozuje také tři nedaleké historické štoly, kde se v minulosti těžilo zlato.

Jílovské muzejní sbírky se dělí do tří větších celků s jednotlivými složkami (podsbírkami). Úsek historie, který obsahuje depozitáře trojrozměrných předmětů, muzejní knihovnu a muzejní archiv písemností, Přírodo-geologický úsek a Fotoarchiv. Vzhledem k nedostatku prostor a financí naše muzeum neprovozuje restaurátorskou, konzervátorskou ani preparátorskou dílnu. Výhledově připravujeme vytvořit muzejní badatelnu, kde by informace z muzea byly dostupné na jednom místě.